novinky
členové kapely
historie
diskografie
videografie
recenze
rozhovory
koncerty a turné
fotogalerie
download
odkazy
informace o webu
diskuzní fórum
tributní projekt BG


uk
"Za zavřenými dveřmi"

Se zpěvákem skupiny BLIND GUARDIAN Hansi Kurschem jsem se neviděl pěknou řádku let. K našemu poslednímu setkání došlo v rámci studiové reportáže k albu "The Forgotten Tales" a s Hansim jsme ke vzájemnému zděšení zjistili, že ta se odehrála skutečně už v roce 1996 v Hamburku. Tenkrát tento vždy upřímný a příjemný chlapík zůstal vězet ve výpadovém provozu a do studia dorazil až ve chvíli, kdy se většina novinářů už loučila. Od té doby se toho hodně změnilo: BLIND GUARDIAN jsou komerčně úspěšnější než kdykoliv předtím, není pro ně problém vyprodat například i větší haly.
Nutno poznamenat, že se naše setkání konalo jednoho krásného slunečného odpoledne na dvoře haly "Kongresszentrum B" v německém Stuttgartu, kde skupina ten večer nejenže měla hrát pro několik tisícovek lidí, ale zároveň se zvukařem a producentem Charliem Bauerfeindem pořizovala zvukový záznam pro plánované koncertní album a dokonce i obrazový záznam pro DVD. To všechno Hansimu ale příliš nevadilo, spíš usilovně přemýšlel o tom, do jakého českého časopisu že to píšu...

(po několika desítkách sekund) Už to mám! Píšeš do časopisu Spark!

Máš slušnou paměť... Na to, že jsme spolu už tak dlouho nemluvili...
Před několika lety jste podnikli zajímavý experiment, když jste se pokusili pro kapelu získat nové trhy. Spojili jste tehdy síly s Tomem Millerem, což je člověk, který se stará o zájmy MANOWAR. Jak bys z dnešního pohledu tento experiment hodnotil? Zrovna nedávno jsem slyšel, že Miller je člověk, který o sice o sobě říká, že "dělá" MANOWAR, ale že je při tom pouze nastrčenou figurkou, zatímco se o zájmy kapely v pozadí starají jiní lidé.


Byla to rozhodně zkušenost... Někdo z nás kdysi ve spojení s ním, myslím, použil výraz "pumpička na kolo", což rozhodně nebylo úplně mimo... Doufali jsme tenkrát, že se nám přes Toma podaří víc se profilovat na severoamerickém trhu, ale nedošlo vůbec k ničemu. Dost rychle jsme zjistili, že s tím člověkem už nechceme mít nic společného, ale ono nebylo až tak jednoduché se z dvouleté smlouvy, kterou jsme s ním podepsali, dostat. Podepsali jsme ji někdy během nahrávání alba Imaginations From The Other Side a posléze se z ní dostali 21. září 1996. Ale už půl roku předtím, na turné právě k Imaginations From The Other Side, jsme věděli, že od něho chceme pryč. Je to sice opravdu dobrý reprezentant, ale nejraději reprezentuje v první řadě sebe samotného. Alespoň jsme ale tenkrát zjistili a pochopili, že všechno zrovna tak můžeme dělat sami. Předtím jsme se manažovali deset let sami a po spolupráci s Tomem jsme opět přešli k tomu, že se o všechno staráme výhradně my. Funguje to tak pro nás nejlíp a dnes si troufám říci, že by mohl přijít a zaklepat u nás jakýkoliv renomovaný manažer, a my bychom ho stejně odmítli. Přitom, ale samozřejmě i nadále spolupracujeme s agenturou, která se stará o naše koncerty, a v neposlední řadě i s firmami, které po celém světě vydávají naše alba.

To, jak se staráte o kapelu, je chvílemi až imponující. Dnes jsem pozoroval vašeho kytaristu Andrého, který okamžitě po zvukové zkoušce stál před halou, komunikoval se zástupci médií a koordinoval jejich rozhovorové termíny. To je věc, o kterou se jinak starají manažeři nebo zaměstnanci vydávajících firem, zatímco kapela sedí v šatně.

Takové věci jsou samozřejmě maličkostí, ale i takové maličkosti se musí zařídit, aby všechno fungovalo. Před nějakou dobou jsme začali koordinovat všechny možné povinnosti a úkoly mezi sebou. Každý člen kapely tak sice má více práce než předtím, zároveň ale má daleko silnější pocit integrace a zodpovědnosti. A je zajímavé, že nás tato metoda sblížila i lidsky o hodně víc než kdy předtím. André se za tu dobu vypracoval v pravého specialistu ohledně toho, které médium má pro kapelu jakou důležitost. Přesně ví, že existují dny, kdy jsem po namáhavém koncertě a kdy s nikým nechci mluvit a kdy se soustředím pouze na večerní koncert. Ví ale taky, že jsou dny - jako například dnes - kdy jsem v předvečer nezpíval, kdy jsem odpočinutý, kdy se cítím dobře a kdy se rozhovorům a jiným aktivitám vůbec nebráním.

Něco úplně jiného: řekl bys, že ostatní členové kapely jsou tvými kamarády?

Určitě k mým nejlepším kamarádům patří. Už jen proto, že vzhledem k aktivitám kapely trávíme sedmdesát až osmdesát procent našeho času spolu. Za takových okolností se prostě snažíš i v těch ostatních dvaceti až třiceti procentech času s těmi lidmi vycházet v pohodě a harmonii a stýkat se s nimi. Funguje to mezi námi ale i proto, že každý z nás má skvělé rodinné zázemí. Naše partnerky, naše děti, naši rodiče a ostatní nám blízcí tvoří jeden velký realizační tým, ve kterém se dá nerušeně pracovat a komunikovat. Člověk pak přežije i takové napětí jako já během natáčení alba A Night At The Opera. Moje manželka v té době byla těhotná a já jsem nemohl být s ní, i když jsem to samozřejmě strašně chtěl. Teď mám osmiměsíčního kluka a sám sebe se ptám, jak to všechno například náš kytarista Marcus mohl v posledních letech stíhat. Jeho potomkovi je totiž už sedm...

Přestal jsi hrát na baskytaru a soustředil se výhradně na zpěv. Jak ses vůbec ke kytaře a později baskytaře propracoval?

Na základě debaty s Andrém. Chodili jsme tenkrát do stejné třídy a byli spolu na nějaké pařbě, které se oficiálně říkalo školní projektové dny (to byly a na německých školách stále jsou akce, které pravidelně uzavírají školní rok a v rámci kterých se žáci můžou seznámit s různými netradičními obory a zájmovými oblastmi - pozn. autor). Už ani nevím, pro jaké projektové dny jsme se tenkrát rozhodli my, ale vypadalo to tak, že jsme z těch pěti dnů každý prochlastali a po večerech v šesti sedmi lidech někde seděli a bavili se o našich oblíbených interpretech. André v té době věděl, že umím relativně dobře řvát (smích), a řekl mi, že by si mě dokázal představit jako zpěváka, s kterým by dokonce chtěl hrát a komponovat. V té době jsem hrál na doprovodnou kytaru v jedné neperspektivní kapele a dost rychle jsem se rozhodl pro to, že bych s Andrém spolupracovat chtěl. Odjakživa jsem zpíval rád a co nejčastěji, ale to mi paradoxně došlo až tehdy, když mi André nabídl onu spolupráci. Měli jsme tenkrát dost velký problém s tím, najít vhodného baskytaristu, a protože hra na doprovodnou kytaru a na baskytaru tenkrát ještě nebyly dvě zcela odlišné věci, převzal jsem i to já.

Velký časový skok kupředu - jak posléze probíhalo tvoje rozloučení s baskytarou?

Dalo by se říct, že bylo krátké a bezbolestné. Při nahrávání alba Nightfall In Middle-Earth jsem zaregistroval, že naše kompozice začínají být tak komplexní, že už je přestávám stíhat na basu doprovázet. André a Marcus mě tenkrát prosili, abych se víc snažil a abych na basu i nadále hrál, protože nechtěli přibírat jiného muzikanta do tak dobře fungujícího týmu. Thomen ale jako bubeník cítil, že moje argumenty jsou závažné a že už skutečně všechno hrát nestíhám. Ono ostatně už při nahrávání alba Imaginations From The Other Side několikrát došlo k tomu, že jsem tu či onu pasáž dokázal zahrát pouze se značně odřenými zády. Nakonec jsem při nahrávání Nightfall In Middle-Earth na protest seděl ve studiu se zkříženýma rukama a říkal klukům, že dál hrát nebudu, protože to nemá cenu. I kdybych to totiž ve studiu všechno nakrásně zahrál, na pódiu už by se mi to nepovedlo ani náhodou. A tak nás Charlie Bauerfeind nasměroval na Olivera Holzwartha. To je příjemný chlapík, který s námi teď jako host hraje na koncertech a ve studiu a všechno je s ním v nejlepším pořádku. Dost rychle se s oním řešením smířili i André a Marcus. Možná i proto, že nám dodatečně došlo, že jsme Olivera znali už z dřívějška. Někdy na konci osmdesátých let jsme odehráli pár společných koncertů se skupinou GRINDER, kde Oliver tenkrát hrál. Škoda jenom, že lidi u nás Olivera vnímají pouze okrajově. Je to muzikant, který si zasluhuje velký respekt.

To je ale tak trochu i vaše vina. Na vašich posledních třech albech se toho odehrává tolik, do jednotlivých písniček vtěstnáváte tolik různých postupů a melodií, že se lidi nedokáží například na samotnou baskytaru soustředit.

V tom máš samozřejmě pravdu. Všichni se rozplýváme nad všemi těmi laufy, vyhrávkami a sóly Andrého a Marcuse, potažmo nad mým zpěvem, a ostatní věci lehce přeslechnou. Ale Thomen se s tím naučil zacházet a i Oliver s tím, myslím, dokáže žít.

Pamatuji si, že jste ve svých začátcích fanouškům poskytovali prostřednictvím fanklubu velký servis. Nabízeli jste jim například demoverze vašich písniček či předprodukční verze vašich alb. Proč už něco takového neděláte?

I proto, že tenkrát byl náš fanklub něčím mimořádným a že vztah všech jeho členů mezi sebou byl zcela výjimečný. Ale dnes se fanklub vlastně nachází v troskách. Určitě i proto, že je poněkud zastaralý a že ho v dohledné době chceme transformovat do internetu, což se nám zdá být daleko současnější. Posléze možná podobné speciality opět budeme dělat, i když nás dnes hodně štve, že se ty tehdejší kazety - většinou v nepříliš kvalitních kopiích - objevují na různých internetových burzách a že za to fanoušci platí horentní sumy. Ale uvažujeme o tom, že jednoho dne všechny ty tehdejší nahrávky a kazety budeme inspirovat a že z nich vybereme ty nejlepší, které nahrajeme v současných verzích a umístíme je na album, které by posléze mohlo vyjít pod názvem The Forgotten Tales II..

Kdy sis vlastně uvědomil, že by se z BLIND GUARDIAN mohlo vyvinout víc než pouhé hobby?

Nechci znít jako velkohubý, arogantní frajer, ale já jsem to věděl od první zkoušky, kterou jsme s Andrém absolvovali. Myslím si, že je strašně důležité být sebevědomý a vědět, že se člověk může někam se svojí prací dostat. Už jako dítě jsem byl velmi cílevědomý. Hrál jsem fotbal, a když jsem pochopil, že ze mě zřejmě nikdy nebude profesionální fotbalista, rychle jsem s Andrém začal profesionálně dělat muziku. Všechno ostatní mělo druhou nebo třetí prioritu. Ani ti nejlepší kamarádi najednou nebyli tak důležití. Dělali jsme všechno pro kapelu, všechno jsme pro ni obětovali. Dost rychle jsem pochopil, že Andrého přístup byl stejný, a když k nám posléze přišel Thomen, jeho přístup a jeho ambice byly také takové. Později jsem byl hodně zklamaný, když naše první dvě alba nebyla tak úspěšná, jak jsem si představoval. Ale Thomen, André a částečně i Marcus mi už tenkrát říkali, že oni cítí, že máme na víc, a že to je všechno teprve začátek. No a od našeho třetího alba "Tales From The Twilight World" se to všechno skutečně co do úspěšnosti začalo pohybovat a přibližovat mým představám. Můžu garantovat, že všechny úspěšný kapely - jako příklad mě teď napadají HELLOWEEN, konkrétně Michael Weikath a Kai Hansen - to musí být stejný jako my. Musí o sobě a svých schopnostech být stoprocentně přesvědčeni a musí dělat všechno pro to, aby se dostali nahoru a aby o svých schopnostech a talentech přesvědčili i ostatní lidi. Marcus a Thomen k nám přišli až později, ale i na nich bylo znát, že to někam chtějí dotáhnout. My jsme před nimi, na jejich postech, měli dobrý lidi, ale nebyli z těch, kteří hudbě všechno podřídí. Například náš první bubeník Hans-Peter byl opravdu skvělý, ale neměl o kapelu stoprocentní zájem. Ze začátku byl možná o něco lepší než Thomen, ale prostě neměl tu stoprocentní vůli jít nahoru. Kromě toho to byl v dějinách BLIND GUARDIAN jediný člen kapely, který nás opustil a který nebyl "odstraněn". Je to vlastně strašně jednoduchý: člověk musí mít pevnou vůli udělat ze svého hobby svoje povolání. To ale dokáže málokdo. K tomu musíš mít extrémně tlustou kůži a musíš dokázat přejít nejednu nepříjemnou fázi.

Hodně nepříjemnou fázi v dějinách BLIND GUARDIAN bylo Andrého zranění ruky. Tenkrát se chvílemi mluvilo o tom, že už nikdy nebude moct hrát na kytaru.

A ani to nebyla ta nejhorší fáze. Horší byla Thomenova operace plic. Thomen prostě je velmi "sedlácky orientovaný" člověk, který k lékaři jde opravdu až tehdy, když mu - přehnaně řečeno - z krku padá hlava. Museli jsme ho tenkrát přesvědčit o tom, že není normální, aby plival krev, a že by se na to nějaký doktor měl pořádně podívat. Thomen byl posléze operován, strávil nějaký čas na jednotce intenzivní péče a to opravdu nebyly veselé chvíle. Oproti tomu ta situace ohledně Adrého nebyla tak šílená. Tenkrát šlo o to, že musel podstoupit operaci ruky, že jsme kvůli tomu nějakou dobu stáli na místě a museli čekat na to, co se stane. Ale už před tou operací jsme si řekli, že i kdyby nedopadla dobře, s Andrém i nadále budeme spolupracovat. Ať už na bázi toho, že by pro nás pouze komponoval, nebo že by komponoval a hrál například na klávesy. Nakonec ale všechno dopadlo výborně. Hodně blbá fáze proběhla ale i v rámci turné k albu Nightfall In Middle-Earth. Tenkrát jsem byl nemocný a chtěl jsem všechny koncerty zrušit a absolvovat je, až mi opět bude lépe. Ale nešlo to, protože jsme museli vydělat, vlastně spíš získat nazpátek ty peníze, které jsme z vlastních kapes do produkce alba investovali. Jak víš, naše produkce bývají hodně neúprosné...

Autor: Nikolas Krofta
Zdroj: Spark (07/2002)
www.blind-guardian.cz - Czech and Slovak Bards' Guild © 1997-2017 Votan TOPlist